Mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig ve středu agentuře Mediafax řekl, že sjednocující stanovisko závazné pro všechny české soudy přijalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu.

Přijetí tohoto stanoviska předcházelo rozdílné rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, které rozdílně hodnotily situaci, kdy majitel bytu a nájemník v roce 1997 svobodně uzavřeli dohodu o každoročním zvyšování nájmu o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem. "Nejvyšší soud se tak postavil za rozhodnutí Městského soudu v Praze, který správně uzavřel spor tak, že tato dohoda je platná, i když byla uzavřena ještě před účinností zákona o jednostranném zvyšování nájmu," řekl Knötig.

Podle šest let starého platného zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu je majitel bytu oprávněn jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. 1. 2007 a následně vždy k 1. lednu, popřípadě později, ne však zpětně za období, které uplynulo od 1. ledna daného roku, pokud se s nájemcem na změně nájemného nedohodne jinak.

Sjednají-li si účastníci nájemní smlouvy podmínky, za nichž bude výše nájemného za trvání nájemního poměru měněna, pak se na změně nájemného dohodli jinak, než stanoví zákon. V takovém případě musí pronajímatel – má-li za to, že je na místě nájemné zvýšit – postupovat podle smluvního ujednání a není oprávněn jednostranně zvýšit nájemné.

Za dohodu o možné změně nájemného je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu třeba považovat i ujednání účastníků, že nájemné se každoročně zvýší o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem. S ohledem na smluvní volnost, kterou účastníci měli při uzavření smlouvy o nájmu bytu, jsou podmínky sjednané ve smlouvě, za nichž může být výše nájemného měněna, výrazem jejich svobodné vůle," řekl Knötig.

Skutečnost, že pronajímatel má při změně výše nájemného postupovat podle smluvních ujednání a ne podle zákona, nemůže podle Nejvyššího soudu zároveň vést k závěru, že je tímto postupem majitel bytu v nevýhodě.